Co jsem se naučila v nemocnici v Ghaně

Cestování miluju, protože běžné denní činnosti dělá nevšedními. Taková cesta autobusem v Kambodži není ani zdaleka podobná cestě autobusem do jakéhokoli českého města (ne ani cestě po D1 z Brna do Prahy 🙂 ).  I každé jídlo je zážitek – ať už je skvělé nebo se nedá pozřít.
Všechno je tak nějak intenzivnější a nezapomenutelné.
Někdy až příliš.

V roce 2009 jsem vyrazila do Afriky za kamarádkou Bárou – doktorečkou, se kterou jsem se seznámila na stáži v Mexiku o rok dřív a během dalších let s ní procestovala velký kus světa.

Letenku do Ghany jsem koupila týden před odletem. Na ambasádě v Praze za půl dne (dokonce bez úplatku) vyškemrala víza, na která si úředníci oficiálně vyčleňovali celý měsíc, koupila antimalarika a jela. 

Na letišti v Accře jsou dvoje dveře. Jedny do letištní haly a druhé z haly ven. Na letišti se svítí, před letištěm už ne. To v kombinaci s nočním příletem a barvou kůže místních dělá takový zvláštní, až divadelní, efekt – vidíte jen hýbající se bílá trička nebo kraťasy. Při bližším setkání i zuby. 

Celou dobu, co jsem pak v Ghaně strávila, jsem měla pocit, že nedostatek osvětlení místním vůbec nevadí, protože jedno bílé tričko i na velkou dálku pozná, kdo z jeho známých je v dalším bílém tričku. A to dávno předtím, než si vidí na zuby 😀

Bára na mě čekala na severu v Tamale. Byla na stáži už skoro měsíc, chodila do nemocnice a dělala tam ve vesnicích osvětu prevence AIDS. Týden jsme pak strávily na severu a pak se přesunuly na jih k pobřeží Guinejského zálivu do Ketu, kousek od hranic s Togem. Tam jsme měly domluvený pobyt v nemocnici na další dva týdny. 

Nevím, jak si představujete africkou nemocnici vy, já byla připravená na hliněný domek se sterilizací vařící vodou v kastrolu nad venkovním ohněm. No jo, stereotypní vnímání Evropana. Ale ono nee. Nemocnice byla normálně zděná, měla okna, v některých pokojích dokonce větráky. Taky rentgen, daly se dělat základní odběry a byl tam i operační sál s anesteziologickým přístrojem.

Potud dobrý…

A pak postupně přicházela jedna lekce za druhou. Třeba že…

Je bezva, že se v našich nemocnicích vaří. Ať je to jaké je to.

Trocha zlehčení na úvod. 🙂 V Ghaně vám jídlo musí donést příbuzní, jinak máte smůlu. Stejně tak pokud potřebujete nějakou péči, je lepší, když tam máte někoho z rodiny, kdo vám bude přes den pomáhat a v noci spát u postele na zemi nebo na dvorku nemocnice.

Nemocnice u nás fungují skvěle! 

V téhle nemocnici je operační den ve středu. Pokud se vám něco stane ve čtvrtek, smůla, prostě si musíte počkat do středy. Ať vám je cokoli. 

V celé nemocnici byli tři doktoři (plus my dvě). Dva doktoři byli Kubánci – ona gynekoložka, on anesteziolog. Doma nechali rodiny a vyrazili na soudružskou výpomoc (a za výdělkem) do Afriky. Díky nim jsme tam spoustu věcí rychleji pochopily. Už totiž věděli, že když žena říká, že jí tři měsíce přešly přes hlavu, znamená to, že je těhotná. A spoustu dalších věcí, které místní prostě popíšou jinak než našinec.

A oba už tam viděli šílené věci a věci, které nedokázali změnit, jako třeba šamanské potraty nebo různé domácké zákroky, zanedbané úrazy nebo nádory, které nikdo nijak neřešil nebo řešil pozdě. O AIDS a marném boji s prevencí nemluvě. 

Nedokázali změnit ani veeelmiiii pooomalééé tempo místního personálu. Takže byli pěkně vyhořelí.

Místní doktor byl velevážená persona. Choval se ke všem s takovým despektem, že bychom mu nejradši jednu flákly. Desetidolarové úplatky s nezájmem házel do krabičky na stole.
Jeho žena tam dělala sestru. Její pracovní doba vypadala tak, že se válela na stole a spala, občas zvedla hlavu, něco zamručela a když bylo potřeba, tak pro něco poooomaaaaluuuu došla, s odfrknutím to podala a zase si znuděně lehla na stůl.

Je skvělé moct se zákrokem na svém těle souhlasit (nebo nesouhlasit) sama

 V Ghaně o vašem (ženském) těle většinou musí rozhodnout i mužský příbuzný. Pokud ho teda seženete a stojíte mu za to, aby za vás zaplatil. 

Je bezva mít k dispozici analgetika, anestetika, antibiotika…

Viděla jsem dělat výškrab dělohy po nepovedeném šamanském potratu – BEZ NIČEHO. Hezky zaživa. V místnosti velikosti kumbálku na úklid, se starými, oprýskanými, zelenými kachličkami na zdi. Scéna jak z hororu. Holčina se svíjela bolestí tak, že jsem já měla co dělat, abych neomdlela. Nebo se nepoblila. 
A o pár dní později stejný zákrok, ale tahle holčina ani necekla. Vlastně celou dobu vypadala, jako by jí někdo masíroval nohy. Nechápu! Jak to dělají?

Jakým pokladem by pak byly vakcíny? Kdyby to šlo, hlavně proti HIV. Už jste někdy viděli dítě umírající na AIDS? (Ne, fotku fakt nemám.)

Jednou jsem viděla krvácející těhotnou ženu. Evidentně té krve ztratila víc než je zdrávo, protože už byla bělejší než já. Když do ní konečně řízli, začala jí z dělohy vytékat krev, doktorka jí chytala do misky, pak nalila do sáčku, na ten napojila hadičku a krev jí vlila zpátky do žíly.

Jsou věci, o kterých se v západních doktorských chytrých knihách ani nedočtete. Ani vás nenapadne, že by něco takového šlo. A ono jde! A kupodivu se to dá i přežít!
Takže ano, je bezva, že člověk tady má i možnost dostat transfusi, když už mu té vlastní základní tělesné tekutiny v těle moc nezbývá.

A že existují lidé, kteří tu svoji darovat chodí.

Je boží, že je v naší zemi život veeelmi ceněnou hodnotou

Že tady většinou neumřete zbytečně. Bez pomoci. Zažila jsem jak sestra z porodního sálu odnesla čerstvého novorozence a protože nezačal dýchat hned, nechala ho na stole na chodbě a šla si dělat další práci. Oživit se nám ho už nepodařilo. Prostě no hurry, no stress. Obrečela jsem to tehdy víc než rodička. Vlastně jsem tam nikdy neviděla nikoho brečet. Jen pokrčili rameny a šli dál. Je to hrdost? Bůh dal Bůh vzal? Nebo si pobrečí doma? 

Vždycky jsem tvrdila, že co se mi může stát na cestách, to se mi může stát i tady.

Edit po Ghaně: jestli se mi něco má stát, bude rozhodně lepší, když se mi to stane tady.

Co se týče přímo mě, uvědomila jsem si, že akutní medicína pro mě není. Co si budem povídat – akuťárny mi nedělají dobře fyzicky ani psychicky. A tak jsem zakotvila na začátku – v prevenci – a (skoro 😀 ) na konci – v rehabilitaci. To mezi nechávám těm, co jsou tam jako ryby ve vodě. A tímto před nimi smekám.

Jako soukromý bonus jsem začala být bytostně vděčná za to, že mám dvě práce- i hlazeníschopné ruce, chodící nohy, vidoucí oči, slyšící uši, myslící a tvořící mozek, fungující střeva i připravenou imunitu… i za všechno ostatní.

Jó, někdy člověk musí zažít nějaký breakpoint, aby přestal řešit, že něco není dost rychlé, malé, dost velké, dost modré, silné … nebo jinak podle představ. 

A aby mu došlo, že má dělat všechno pro to, aby zdravý zůstal a nespoléhal na to, že mu tělo pak někdo spraví, dolije, dovyživí nebo dořeší práškama.

Prostě se k sobě choval hezky.

Třeba tak, jako by naše zdravotnictví bylo na úrovni toho ghanského 😀

To by panečku byla motivace! 🙂

PS: ano, vím, jak vypadá jídelníček českých pacientů, jak u nás někteří zdravotníci rádi ubližují třeba jen slovem, jak je třeba zapracovat na těch malých i velkých věcech, jak jsou u nás některé věci a postupy naprosto zbytečné – vidím to jako doktor i jako příležitostný pacient. A tenhle článek nevznikl jako konejšení, že jinde je hůř. Je to jen a jen sepsání mé africké zkušenosti. Tečka 😉

Tady vám dávám ještě pár fotek…